21. Kapitola - Pojmenovaná

22. 10. 2009 | † 22. 09. 2013 | kód autora: ixv

Držela jsem se blízko u Jeba, troch před ním. Chtěla jsem od těch dvou mužů, co šli s námi, být co nejdál. Jamie šel někde uprostřed, nebyl si jistý, kde by chtěl být.
Nebyla jsem schopná se soustředit na zbytek Jebovy exkurze. Moje pozornost nebyla soustředěná na další set zahrad, kterými mě vedl – jedna s kukuřicí, která mi byla někam do pasu, zaplavená žhavým horkem ze zářících zrcadel – ani na širokou, ale nízkou jeskyni, které říkal ‚nahrávací místnost‘. Byla černá jako uhel a hluboko pod zemí, ale Jeb mi řekl, že sem uměli zavést světlo, když chtěli hrát. Slovo hrát mi nedávalo smysl, ne tady, ve skupině napjatých, zlostných přeživších, ale o vysvětlení jsem ho nepožádala. Byla tu také voda, malý, sírou zapáchající pramen, o kterém Jeb řekl, že ho občas používají jako druhou latrínu, protože voda v něm není dobrá na pití.
Má pozornost byla rozdělená mezi dva muže jdoucí za námi a chlapce vedle mě.
Ian a doktor se chovali překvapivě dobře. Nikdo mě nenapadl zezadu – přestože mi připadalo, že se mi oči zaseknou vzadu, jak jsem se neustále snažila zahlédnout, co dělají. Jenom nás tiše následovali, občas spolu tiše mluvili. Jejich hovor se točil kolem jmen, která jsem neznala a přezdívek míst a věcí, které mohly, ale také nemusely být součástí jeskyní. Ani trochu jsem jim nerozuměla.
Jamie nic neříkal, Ale hodně se na mě díval. Když jsem se zrovna nesnažila pozorovat ostatní, také jsem často pokukovala po něm. To mi nechávalo jenom málo času na to, co mi Jeb ukazoval, ale on nevypadal, že by si mé roztržitosti všímal.
Některé tunely byly velmi dlouhé – vzdálenosti schované pod zemí byly šokující. Často jsme procházeli naprostou temnotou, ale Jeb a ostatní se ani nezastavili, viditelně byli dobře obeznámeni se svým okolím a už dlouho zvyklí na pohyb ve tmě. Bylo to pro mě těžší než když jsme s Jebem byli sami. Ve tmě mi každý zvuk připadal jako útok. Dokonce i Ianův a doktorův opatrný rozhovor mi připadal jako krytí pro nějaký hanebný pohyb.
Jsi paranoidní, okomentovala to Melanie.
Pokud nás to má udržet naživu, tak prosím.
Přála bych si, abys dávala víc pozor na to, co říká strýček Jeb. Je to fascinující.
Se svým časem si dělej co chceš.
Slyším a vidím jenom to, co slyšíš a vidíš ty, Tulačko, řekla mi. Potom změnila téma. Jamie vypadá v opřádku, nemyslíš? Není taka moc nešťastný.
Vypadá... ostražitě.
Zrovna jsme vyšli z dlouhé vlhké tmavé chodby do slabého světla.
"Tohle je jižní část systému jeskyní," vysvětloval Jeb za chůze. "Ne moc pohodlná, ale je tu celý den dost světla. Proto tu máme nemocnici. Tady pracuje Doktor."
Ve chvíli, kdy Jeb oznámil, kde jsme, mé tělo ztuhlo a klouby se mi zasekly; prudce jsem se zastavila, nohy jako kdyby mi nohy přirostly k zemi. Mé oči, rozšířené hrůzou, se zakmitaly mezi Jebovou tváří a tváří doktora.
Byla tohle všechno tedy lest? Počkali, až bude tvrdohlavý Jared pryč a pak mě vylákali sem? Nedokázala jsem uvěřit, že jsem sem sama přišl...

.... Jak jsem byla hloupá!
Melanie byla stejně konsternovaná jako já. Stejně tak jsme se jim mohli zabalit do dárkového balení!
Zírali na mě, jeb bezvýrazně, doktor stejně překvapeně, jako jsem se já cítila – ale ne tak zděšeně.
Bývala bych sebou cukla, trhla bych sebou pryč od doteku ruky na mé paži, kdyby nebyla tak povědomá.
"Ne," řekl Jamie, ruku váhavě položenou těsně pod mým zápěstím. "Ne, to je v pořádku. Vážně. Že jo, strýčku Jebe?" Jamie se s důvěrou v očích podíval na Jeba. "Je to v pořádku, že jo?"
"Jasně, že je." Jebovy světle modré oči byly klidné a jasné. "Jenom ti ukazuju svůj dům, holka, to je všechno."
"O čem to mluvíš?" zabručel Ian zpoza nás, zněl jako kdyby byl podrážděný, že nám nerozuměl.
"Ty si myslíš, že jsme tě sem přivedli schválně, pro Doktora?" řekl mi Jamie místo toho, aby odpověděl Ianovi. "Protože to bychom neudělali. Slíbili jsme to Jaredovi."
Zírala jsem na jeho vážnou tvář a snažila se tomu uvěřit.
"Aha!" řekl Ian jak nám porozuměl a potom se zasmál. "To nebyl špatný plán. Překvapilo mě, že jsem na to nepomyslel."
Jamie se na velkého muže zamračil a poplácal mě po ruce, než se odtáhl. "neboj se," řekl.
Jeb navázal tam, kde přestal. "Takže tahle velká místnost je vybavená pár lůžky v případě, že někdo onemocní nebo se zraní. V tom jsme ale měli dost štěstí. Doktor tu nemá moc s čím pracovat v naléhavých případech." Jeb se na mě zakřenil. "Vaši vyhodili všechny naše léky, když to tu převzali. Je těžký dostat to, co potřebujeme."
Lehce jsem přikývla; byl to nepřítomný pohyb. Pořád jsem vrávorala, snažila jsem se vzpamatovat. Místnost vypadala dostatečně nevinně, jako kdyby byla opravdu používaná jenom na léčení, ale můj žaludek se stále svíral.
"Co víš o mimozemské medicíně?" zeptal se najednou doktor s hlavou nakloněnou na stranu. Pozoroval mou tvář s netrpělivou zvědavostí.
Mlčky jsem na něj zírala.
"Ach, s Doktorem můžeš mluvit," povzbudil mě Jeb. "Když se nad tím zamyslíš, je to docela slušný člověk"
Jednou jsem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem tak odpovědět na doktorovu ptázku, říct jim, že nic nevím, ale oni to tak nepochopili.
"Neprozrazuje žádná obchodní tajemství," řekl Ian kysele. "Nebo ano, miláčku?"
"Chování, Iane," vyštěkl Jeb.
"Je to tajemství?" zeptal se Jamie, ostražitý, ale zjevně zvědavý.
Znovu jsem zavrtěla hlavou. Všichni mě zmateně pozorovali. Doktor také pomalu zavrtěl hlavou, popleteně.
Zhluboka jsem se nadechla a potom jsem zašeptala: "Nejsem Léčitel. Nevím, jak to – ty léky – pracuje. Jenom, že pracují – léčí, spíš než zahánějí symptomy. Žádné experimenty, žádné chyby. Samozřejmě, že lidské léky byly vyřazené."
Všichni čtyři na mě zírali s prázdnými výrazy. Nejdřív byli překvapení, že jsem neodpověděla, a teď jsou překvapení, že jsem odpověděla. Lidem se bylo těžké zavděčit.
"Nezměnili jste moc z toho, co jsme tu zanechali, nezměnili," řekl Jeb po chvíli zamyšleně. "Jenom to zdravotnický zařízení a letadla jste vyměnili za vesmírný lodě. Až na tohle to vypadá, že život jde dál tak jako vždycky... na povrchu."
"Přišli jsme kvůli zkušenostem, ne něco měnit," zašeptala jsem. "Ale zdraví má před touhle filozofií přednost."
Se slyšitelným klapnutím jsem zavřela pusu. Musím být opatrnější. Lidé sotva chtěli přednášku o naší filozofii. Kdo ví, co je může rozzlobit? Nebo co přežene jejich tenké hranice trpělivosti?
Jeb přikývl, stále zamyšleně, a potom nás vedl dál. Nebyl tak nadšený, když pokračoval ve své exkurzi různými spojovacími chodby v nemocničním křídle, ne tak zaujatý svou prezentací. A když jsme se otočili a zamířili zase zpátky do temné chodby, utichl. Byla to dlouhá, tichá cesta. Promýšlela jsem všechno, co jsem řekla a hledala něco, čím jsem je mohla urazit. Jeb byl moc zvláštní na to, abych dokázala uhodnout, jestli to byl ten případ. Ostatní lidé, nepřátelští a podezřívaví, alespoň dávali smysl. Jak jsem mohla doufat, že v Jebovi nějaký smysl uvidím?
Exkurze zmizela hned, jakmile jsme znovu vstoupili do velké zahradní jeskyně, kde na temné podlaze tvořily výhonky mrkví jasně zelený koberec.
"Show skončila," řekl Jeb nevrle a podíval se na Iana a na doktora. "Jděte dělat něco užitečného."
Ian protočil oči a podíval se na doktora, ale oba se otočili – docela přirozeně a vydali se směrem k největšímu východu – k tomu, který vedl do kuchyně, to jsem si pamatovala. Jamie zaváhal, díval se za nimi, ale nepohnul se.
"Ty pojď se mnou," řekl jeb, tentokrát trochu méně nevrle. "Mám pro tebe práci."
"Dobře," řekl Jamie. Viděla jsem, jak ho potěšilo, že ho Jeb vybral.
Jamie šel znovu vedle mě, když jsme se vraceli k ložnicím. Překvapilo mě, že jakmile jsme se vydali třetí chodbou zleva, Jamie vypadal, jako kdyby hned věděl, kam jdeme. Jeb byl kousek za námi, ale Jamie se zastavil rovnou před zelenou zástěnou, která zakrývala vchod do sedmých dveří. Odhrnul zástěnu na stranu, ale zůstal v hale.
"Nevadilo by ti chvíli tu sedět?" zeptal se mě Jeb.
Přikývla jsem, vděčná za to, že se budu moct zase schovat. Přikrčila jsem se, prošla dveřmi a znovu se narovnala, ale nebyla jsem si jistá, co mám děla...


.... Melanie si vzpomněla, že tu byly knihy, ale já jsem jí připomněla svůj slib ničeho se nedotýkat.
"Musím něco dělat, hochu," řekl Jeb Jamiemu. "Jídlo se samo nepřipraví, víš. Máš chuť na strážní službu?"
"Jasně," řekl Jamie s širokým úsměvem. Jeho drobná hruď se nadmula, jak se hluboce nadechl.
Mé oči se nevěřícně rozšířily, když jsem pozorovala, jak Jeb položil pušku do Jamieho horlivých rukou.
"Zbláznil ses?" vykřikla jsem. Můj hlas byl tak hlasitý, že jsem ho nejdřív sama nepoznala. Připadalo mi, jako kdybych šeptala snad celou věčnost.
Jeb s Jamiem se na mě šokovaně podívali. Ve vteřině jsem byla u nich venku.
Skoro jsem se natáhla pro tvrdou kovovou hlaveň, skoro jsem ji vytrhla z chlapcových rukou. To, co mě nakonec zastavilo, nebyla myšlenka na to, že takový pohyb by mě určitě zabil. Zastavil mě fakt, že v téhle věci jsem byla slabší než lidé; nedokázala jsem se přinutit dotknout se té zbraně, ani kdyby to mělo zachránit tohohle chlapce.
Místo toho jsem se otočila na Jeba.
"Co si myslíš? Dáš dítěti do ruky zbraň? Mohl by se zabít!"
"Myslím, že Jamie už toho zažil tolik, aby mohl bejt nazývanej mužem. Ví, jak se chovat se zbraní v ruce."
Jamie se při Jebově chvále narovnal a přitiskl si pušku pevně k hrudi.
Zírala jsem na Jeba a nemohla pochopit jeho zabedněnost. "Co když si pro mě přijdou a on tu bude? Přemýšlel jsi o tom, co by se mohlo stát? Tohle není legrace! Ublíží mu, aby se mohli dostat ke mně!"
Jeb zůstal klidný. "Nemyslím, že dneska budou problémy. Vsadím se, že nebudou."
"No, já ne!" Znovu jsem křičela. Můj hlas se odrážel od stěn tunelu – někdo ho určitě uslyší, ale mě to nezajímalo. Bude lepší, když přijdou, dokud tu ještě je Jeb. "Když si jsi tak jistý, tak mě tu nech samotnou. Ať se stane co se stát má. Ale nevystavuj Jamieho nebezpečí!"
"Je to opravdu to dítě, o co se bojíš, nebo máš prostě strach, že tu pušku otočí na tebe?" zeptal se Jeb pomalu.
Zamrkala jsem, můj vztek zmizel. Tohle mě ani nenapadlo. Nepřítomně jsem se podívala na Jamieho a setkala se s jeho překvapeným pohledem. Viděla jsem, že ta myšlenka ho také šokovala.
Chvíli mi zabralo, než jsem se vzpamatovala natolik, abych mohla pokračovat v hádce, a když se mi to povedlo, Jebův výraz byl úplně jiný. Jeho oči byly pátravé, jeho pusa našpulená – jako kdyby se zrovna chystal přidat poslední dílek do složité skládačky.
"Dej tu pušku Ianovi nebo komukoliv jinému. Je mi to jedno, řekla jsem pomalým, vyrovnaným hlasem. "Jenom z toho vynech toho kluka."
Jebův náhlý široký úsměv mi připomněl drápající kočku.
"Je to můj dům, holka, a budu si tu dělat, co budu chtít. Vždycky to tak dělám."
Otočil se k nám zády, loudal se chodbou a cestou si pískal. Dívala jsem se za ním s otevřenou pusou. Když zmizel, otočila jsem se na Jamieho, který mě pozoroval se vzdorovitým výrazem.
"Nejsem dítě," zamumlal hlubším hlasem než obvykle a bojovně vystrčil bradu. "Teď bys měla... měla bys jít do svého pokoje."
Nebyl to strohý rozkaz, ale nebylo tu nic jiného, co bych mohla dělat. Tuhle hádku bych prohrála na celé čáře.
Posadila jsem se zády ke skále vedle vchodu do svého pokoje – na té straně, kde jsem se mohla schovat za napůl zataženou zástěnou, ale stále pozorovat Jamieho. Objala jsem si rukama kolena a začala jsem dělat to, o čem jsem věděla, že budu dělat, dokud se tahle bláznivá situace nezmění: dělala jsem si starosti.
Také jsem napínala oči a uši po jakékoliv známce něčího příchodu, abych byla připravená. Navzdory tomu, co řekl Jeb, se budu každému snažit zabránit Jamieho pokoušet. Vzdám se dřív, než si o to řeknou.
Ano, souhlasila Melanie stručně.
Jamie ještě pár minut stál na chodbě, pušku pevně v rukou, nebyl si jistý, jak má dělat svou práci. Potom začal přecházet tam a zpátky kolem zástěny, ale vypadalo to, že si připadá hloupě. Pak se posadil vedle odsunuté zástěny. Pušku si položil na složené nohy a bradu si opřel o ruce. Po dlouhé době si povzdechl. Být na stráži nebylo tak vzrušující, jak očekával.
Já jsem se nenudila, když jsem ho pozorovala.
Po hodině nebo dvou na mě znovu začal vrhat krátké, rychlé pohledy. Jeho rty se párkrát otevřely, ale potom si to vždycky rozmyslel, ať už chtěl říct cokoliv.
"Ta planeta, odkud jsi přišla, než tě dali do Melanie," řekl nakonec. "Jaké to tam bylo? Bylo to tam jako tady?"
Směr jeho myšlenek mě zastihl nepřipravenou. "Ne," řekla jsem. Když tu byl jenom Jamie, připadalo mi správné mluvit normálně, nešeptat. "Ne, byla velmi odlišná."
"Řekneš mi, jaká byl?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu, jako to dělal vždycky, když ho opravdu zajímala nějaká Melaniina pohádka.
Tak jsem mu to řekla.
Řekla jsem mu o vodní planetě Vidoucích květin. Řekla jsem mu o dvou sluncích, o eliptické oběžné dráze, o šedivých vodách, o nehybné stálosti kořenů, o uchvacujícím pohledu tisíců očí, o nekonečném rozhovoru milionů mlčenlivých hlasů.
Poslouchal mě s rozšířenýma očima a fascinovaným úsměvem.
"Je to jediné další místo?" zeptal se, když jsem umlkla, zatímco jsem se snažila najít něco, co jsem vynechala. "Jsou Vidoucí květiny" – krátce se té slovní hříčce zasmál – "jediní mimozemšťané?"
Také jsem se zasmála. "Sotva. Asi tak jako že já jsem jediný mimozemšťan na téhle planetě."
"Povídej."
A tak jsem mu povídala o Netopýrech na Zpívajícím světě – jaké to bylo žít v hudební slepotě, jaké to bylo létat – jaké bylo mít tlustou bílou srst a čtyři srdce, aby udržovaly teplo, jak dát drápavým bestiím velký úkryt.
Začala jsem mu vyprávět o Planetě Květin, o její barvě a světle, ale přerušil mě další otázkou.
"A co ty malý zelený mužíčci s trojúhelníkovýma hlavama a velkýma černýma očima? Ti, co spadli v Roswellu a tak. Byli jste to vy?"
"Ne, my ne."
"Takže to bylo falešný?"
"Nevím – možná ano, možná ne. Vesmír je veliký a je tam spousta života."
"A jak jste sem teda přišli – když nejste tihle malý zelený, co jste zač? Musíte mít těla, abyste se mohli hýbat, viď?"
"Správně," souhlasila jsem, překvapená, jak rychle to pochopil. Neměla bych být překvapená – věděla jsem, jak je chytrý, jeho mysl byla jako savá houba. "Na úplném začátku jsme používali naše pavoučí těla."
"Pavoučí?"
Tak jsem mu řekla o Pavoucích – fascinující druh. Nejjasnější, nejúžasnější mysli, jaké jsem kdy viděla, a každý Pavouk je měl tři. Zři mozky, každý v jedné ze tří částí jejich článkovaného těla. Ještě jsme nenašli problém, který by pro nás nedokázali vyřešit. A přesto měli tak analytické mysli, že málokdy přišli na problém, který by chtěli rozluštit jen tak, pro sebe. Ze všech našich hostitelů přivítali Pavouci naši okupaci nejlíp. Sotva si byli vědomi rozdílu, a když byli, vypadalo to, že jsou za vedení, které jsme jim poskytovali, vděční. Těch pár duší, které chodily po povrchu planety Pavouků ještě před implantací, nám řekli, že je studená a šedivá – není divu, že Pavouci viděli jenom černobíle a měli omezený cit pro teplotu. Pavouci měli krátké životy, ale mladí se rodili s tím, že znali všechno, co jejich rodiče, takže znalosti se neztrácely.
Já jsem také prožila jeden z jejich krátkých životů a necítila jsem žádnou touhu se tam vrátit. Úžasná čistota mých myšlenek, jednoduché odpovědi na jakoukoliv otázku, které přicházely téměř bez námahy, tanec čísel, který nebyl žádnou náhradou za emoce a barvy, kterým jsem v tom těle skoro nerozuměla. Zajímalo by mě, jak tu nějaká duše mohla být spokojená, ale planeta mohla být soběstačná po tisíce pozemských let. Byla pořád otevřená pro přistěhovalce jenom díky tomu, že se Pavouci tak rychle množili – velké množství vajec.
Začala jsem Jamiemu vyprávět, jak ofenziva probíhala na Zemi. Pavouci byli naši nejlepší konstruktéři – lodě, které pro nás vyráběli, proplouvaly mezi hvězdami hbitě a nezjistitelně. Těla Pavouků byla skoro stejně užitečná jako jejich mozky: čtyři dlouhé nohy na každém článku – podle kterých si zasloužili přezdívku, kterou jsme je na této planetě nazývali – a na každé z nich dvanáct prstů. Prsty, ze kterých měl každý šest kloubů, byly stejně tenké a silné jako ocelová vlákna, byly schopné zvládnout i ty nejchoulostivější úkoly. Pavouci, těžcí asi jako kráva, ale krátcí a štíhlí, neměli s prvními vloženími žádné problémy. Byli silnější než lidé, chytřejší než lidé, a připravení, což lidé nebyli...
Prudce jsem umlkla, v půlce věty, když jsem uviděla třpyt na Jamieho tváři.
Díval se přímo před sebe, rty sevřené do tenké linky. Po jeho tváři, která byla blíž u mě, telká kapka slané vody.
Pitomče, vynadala mi Melanie. Nenapadlo tě, co pro něj bude tvůj příběh znamenat?
A tebe nenapadlo mě varovat dřív?
Neodpověděla. Bezpochyby byla stejně zabraná do příběhu jako já.
"Jamie," zamumlala jsem. Můj hlas byl zastřený. Pohled na jeho slzy dělal s mým krkem zvláštní věci. "Jamie, je mi to líto. Nemyslela jsem."
Jamie zavrtěl hlavou. "To je dobrý. Řekl jsem si o to. Chtěl jsem vědět, jak se to stalo." Jeho hlas byl drsný, snažil se skrýt bolest.
Bylo to instinktivní, ta touha naklonit se a osušit mu obličej. Nejdřív jsem se to snažila ignorovat; nebyla jsem Melanie. Ale ta slza tam byla pořád, nehýbala se, jako kdyby nikdy neměla odtéct. Jamieho oči zůstaly přikované na prázdné zdi, jeho rty se chvěly.
Nebyl ode mě daleko. Natáhla jsem ruku, abych ho prsty pohladila po tváři; slza se rozetřela po jeho kůži a zmizela. Znovu jsem poslechla svůj instinkt a nechala ruku na jeho tváři, držela jsem jeho tvář.
Po krátkou chvíli předstíral, že mě ignoruje.
Potom se p´doplazil ke mně, oči zavřené, ruka napřažená. Stočil se u mě, tvář opřel o mé rameno, kam se kdysi vešla líp, a vzlykal.
Nebyly to slzy dítěte a to je jenom prohlubovalo – byly posvátnější a bolestnější tím, že brečel přede mnou. tohle blo truchlení muže pro celou svou rodinu.
Mé ruce se obtočily kolem něho, nepasovaly tam tak, jako dřív, a také jsem začala brečet.
"Je mi to líto," říkala jsem znovu a znovu. V těch čtyřech slovech jsem se omlouvala za všechno. Že jsme tohle vůbec našly. Že jsme si ho vybrali. Že já jsem byla ta, kdo mu vzal sestru. Že jsem ji znovu přivedla zpátky a znovu mu tím ublížila. že jsem ho dnes svým necitlivým vyprávěním rozbrečela.
Nespustila jsem svou ruku, když se jeho trápení utišilo; nepospíchala jsem, abych ho pustila. Připadalo mi, jako kdyby moje tělo od samého začátku toužilo právě po tomhle, ale nikdy dřív mě nenapadlo, čím bych tu touhu mohla utišit. To tajemné pouto mezi matkou a dítětem – tak silné na této planetě – pro mě už teď nebylo tajemstvím. Žádné pouto nebylo silnější než to, které vyžadovalo jeden život za jiný. Předtím jsem tomu sice rozuměla, ale nerozuměla jsem tomu, proč. Teď už jsem věděla, proč by matka za své dítě dala život a to vědomí navždycky ovlivní můj pohled na vesmír.
"Vím, že jsem tě to učil líp, hochu."
Rychle jsme od sebe odskočili. Jamie vyskočil na nohy, ale já jsem se stočila ne zemi a přitiskla se ke zdi.
Jeb se ohnul a zvedl ze země pušku, na kterou jsme s Jamiem oba zapomněli. "Musíš na tu zbraň dávat lepší pozor, Jamie." Jeho tón byl velmi jemný – změkčoval tak jeho kritiku. Natáhl se, aby Jamiemu rozcuchal vlasy.
Jamie se přikrčil pod Jebovou rukou, jeho tvář zrudlá zahanbením.
"Promiň," zamumlal a otočil se, jako kdyby chtěl utéct. Ale po jednom kroku se otočil a podíval se zpátky na mě. "Nevím, jak se jmenuješ," řekl.
"Říkali mi Tulačka," zašeptala jsem.
"Tulačka?"
Přikývla jsem.
Také přikývl a potom odběhl pryč. Jeho krk byl zezadu stále řervený.
Když byl pryč, Jeb se opřel o zeď a sesul se podle ní na místo, kde předtím seděl Jamie. A jako Jamie si položil pušku do klína.
"To je vážně zajímavý jméno," řekl mi. Vypadal, že má zpátky svou povídavou náladu. "Možná mi jednou řekneš, jak ses k němu dostala. Vsadím se, že je to dobrý příběh. Ale je to trochu krkolomné, nemyslíš? Tulačka?"
Jenom jsem na něho beze slova zírala.
"Nevadilo by ti, kdybych ti říkal zkráceně Wando (= zkratka Wanderer)? Jde do z pusy snáz."
Tentokrát chvíli počkal, jestli neodpovím. Nakonec jsem pokrčila rameny. Nezajímalo mě, jestli mi říkal jenom ‚holka‘ nebo jestli si pro mě vymyslel nějakou zvláštní lidskou přezdívku. Věřila jsem, že to nemyslel špatně.
"Tak dobře, Wando." Usmál se, jeho nápad ho potěšil. "Je pěkný o tobě něco vědět. Připadá mi to pak, že jsme staří přátelé."
Usmál se tím svým širokým úsměvem a já jsem si nemohla pomoct a musela jsem se také usmát, přestože můj úsměv byl spíš žalostný než nadšený. Jeb by měl být můj nepřítel. Pravděpodobně se zbláznil. A byl můj přítel. Ne že b mě odmítl zabít, kdyby se věci tak vyvinuly, ale rozhodně by to neudělal rád. A mezi lidmi, co víc jsem od přítele mohla chtít?

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.